THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poslední díl pobaltského deníku je ve znamení Heliosphere festivalu v Tallinnu, dlouhých celodenních a celonočních přejezdů Lotyšskými temnými hvozdy, vykradené dodávky, celkového vyčerpání a hlavně pak dalších zdravotních peripetií členů výpravy. V této části jsme najeli více jak 2300 kilometrů (po nepříliš kvalitních cestách).
25.2.2011 – Pátek (23:56 – Tallinn – 16e Hostel)
Dnes se toho stalo (jako obvykle) opravdu hodně. Proto budu stručný. Hned po dvanácté, kdy jsme v našem pokoji bez oken promeškali snídani (všichni mysleli, že je ještě tma), jsme se já, Bouše a Lívanci bez Vítka vydali k moři. Zdenda a Honza se nějak necítili a Vítek byl stále nepoužitelný, navíc se šetřil na večerní koncert. Hromy moře ještě neviděl a Bouše touží po tom dát si cigaretu na zasněžené pláži. Po cestě do Tallinnu byl dost smutný, protože dle mapy to vypadlo, že silnice vede přímo vedle moře, nicméně v reálu nás od něj dělil téměř vždy silný pás lesa. Nejdříve jsme trochu bloudili na terminálu trajektů a pak jsme se rozhodli jít po silnici na sever tak dlouho, dokud na moře nenarazíme. A tak asi po pětadvaceti minutách chůze v polárním městě dorážíme na sněholedovou planinu, která je vlastně zamrzlým mořem.
A tak nejenže si Bouše může dát cígo na pláži – může si ho dát přímo na zamrzlém moři. Komu se to jen tak podaří? Fotíme se nakonec i na jedné zamrzlé vlně.
Jakmile dorážíme zpět do hostelu, kde se zhoršil Honzův i Zdendův stav, tak se volá taxík a opět vzhůru do nemocnice. Já mezitím jdu s Lívancema na jejich zvukovku. V tom mi volá Bouše, že právě taxíkem projeli kolem dodávky, a zdá se mu, že máme rozbité okno. Příliš dlouho neotálím a jdu na parkoviště. A opravdu. V okně u spolujezdce je díra tak akorát na pěst. Při zběžném ohledání mi nepřijde, že chybí něco zásadního, při podrobné prohlídce ale zjišťuji, že do hostelu jsme si nenesli spacáky, které jsou pryč, navíc chybí navigace z kastlíku, alkotester a hlavně trezor ve skrýši. V trezoru byly peníze za prodaný „merch“ a to i za nějaké koncerty v ČR. Zůstaly tu jen Zdendovo nakoupené vinyly z Vilniusu, nejsmradlavější spacák (nebudu říkat čí) a dvě krabice s desetipalci našich „Vyhlídek a konců“.
Boušeho málem přivedlo do hrobu zjištění, že vzali i jeho box s originálními cestovními CD a to včetně jeho nejdražších SONS OF SATURN. Díru lepíme s Hromym gaffou a snažíme se vytelefonovat nějaký servis, kde by sklo vyměnili. Mezitím telefonuje Bouše, že v nemocnici to vypadá na dýl. Zdenda tam prý tropí hysterické scény a nechce si nechat vzít krev s tím, že se bojí jehel. Jsou prý na JIPce nebo něčem podobném a zkratka JIP je estonsky EMO, takže prý tam jsou všude nápisy „EMO Intenziv“. Celkem se tím všichni baví a i Honza se s devětatřicítkou horečkou zalyká smíchy při některých nemocničních výjevech. Zdendovi nakonec dal Bouše peníze na léky a cestu a poslal ho na taxíka a do lékárny. Dál čeká s Honzou, kterého poslali na další vyšetření.
Když jsem se od vykradeného auta vrátil do klubu, přijel Bouše s Honzou, ale nemocný Zdenda s léky… nikde. V klubu měl být už asi dvě hodiny. V tom vidíme malátnou trpasličí postavičku s igelitkou, jak stoupá do backstage. Je to Zdenda. Šel přes celý zamrzlý Tallinn ve svém stavu pěšky, a ačkoliv je celý modrý, má šťastný úsměv na tváři. Peníze na taxík a léky totiž utratil za vinyly, které nám nadšeně ukazuje. Honza a Zdenda míří do postele, já se jedu podívat na koncert AMENRA, se kterými sdílíme backstage, a musím říci, že na Fluffu se mi líbili více.
Po koncertě jsem ještě chvilku okoukával litevské postrockové trio TESA a následně také zamířil do hostelu. Bouše si mezitím užívá s kartonem piv značky Alexander a čeká na Lívance, kteří hrají pozdě v noci. Zítra musíme vyřešit rozbité okénko, zřejmě budeme muset s dírou v okně přejet 200 km z Tallinnu do Tartu, kde nám je ochoten v sobotu jeden místní řemeslník vyměnit. Večer se ještě naposledy toulám po starém městě. Mám sice teplotu, ale nelze jinak. Historické centrum má neuvěřitelnou atmosféru.
25.2.2011 – Pátek (23:13 – Preili – Pakac)
Ráno jsem vstával už před šestou a dal si zřejmě poslední sprchu na celém tour. Ode dneška nemáme už žádné noclehy, žádné bydlení, noci budeme trávit v autě, abychom stihli všechny přejezdy. Takže je vlastně dobře, že nám ty spacáky ukradli až teď, už je stejně nebudeme potřebovat, navíc nebudou zabírat místo na zadní sedačce. Ráno všichni využívají posledního luxusu v podobě postelí.
Nemáme navigaci, takže trochu bloudíme, pavouk na okně se povážlivě třese a při vyšších rychlostech z něj odpadávají kousky skla. Ještěže nám folie ze zatemněného skla drží to, co z okna zbylo. V Tartu se poměrně dlouho snažíme najít příslušnou dílnu, po dlohé době boudění se i to nakonec daří.
Mladý kluk, co nám mění sklo, neumí ani slovo anglicky, okénko má do dvaceti minut hotové a chce jen sedmdesát euro. Do půlhodiny opouštíme Tartu a míříme k Lotyšským hranicím. Bez navigace to jde ztěžka, máme k dispozici jen mapu z Pobaltského průvodce a prvním problémem je to, že se nedaří najít na jihu Estonska hranici s Lotyšskem. Všechny ukazatele navigují na Rigu, což je více jak třísetkilometrová zajížďka. V Estonském zapadákově se několikrát ptáme na to, kde je odbočka na hranici s Lotyšskem. Odpověď je vždy stejná – u tří mědvědů. Nechápeme to. Ujedeme třicet kilometrů, pečlivě vyhlížíme medvědy a nic, další člověk nás také otočí s tím, že za patnáct kilometrů uvidíme tři medvědy a u těch sjedeme z hlavní silnice. Když se ptáme na tři medvědy, tak pro ně nemá vysvětlení, „prostě u tří medvědů“. Začínáme propadat zoufalství a zvažovat delší cestu přes Rigu. Zhruba v tu chvíli si všímáme nenápadné bílé cesty u neudržovaného parku, kde jsou tři malé zasněžené hrbolky. Z jedné duny kouká medvědí tlapa. Rozcestí u tří medvědů nalezeno!
Odbočujeme na neudržovanou cestu, míjíme obrovský svah, který desítky dětí sjíždí na pneumatikách, závistivě na ně koukáme a míříme zledovatělou okreskou k Lotyšsku:
Dodávka uvnitř připomíná mistrovství světa v synchronizovaném kašlání. Na dnešek se kromě mně skoro nikdo nevyspal díky Boušeho dávivému kašli. Zdenda se cítí stále hůř a hůř, Honzovi je lépe a zdá se, že i Víťa se z nemoci celkem vylízal.
V Lotyšsku se ještě naposledy zastavujeme u hlavní silnice a kocháme se západem slunce:
Do Preili musíme sjet na silnici, která je tvořena jen ledem. Žádný ujetý sníh, jen regulérní led a kolem hluboké tmavé lesy. Právě na ledu si asi nejvíce všímám, že jsou evidentně prasklé tlumiče na zadních kolech. Každá nerovnost na silnici autem neurvale pohazuje. Hromy má stále fóbii z toho, že se dodávce něco stane a umrzneme.26.2.2011 – Neděle (16:40 – dodávka na cestě do Krakowa)
Dnes máme před sebou poslední koncert turné v polském Krakowě. Právě sedím v dodávce a máme to dvěstěpadesát km do polského města Králů. Auto jede bez přestávky 14 hodin, jediné, co si nyní přeji, je sprcha a voňavá postel. Včerejší klub Pakac v Preili také nebyl klub, ale „klubovna“. Nic oficiálního – underground stlučený na koleni. Mají tu čaj a domácí pálenku, kterou se snaží hned od začátku kurýrovat nemocného Zdenka. Interně jsme tomu drijáku začali říkat „hovnovice“, protože z ničeho jiného to snad ani pálit nemohou. Prý je to lék. Zdenda si našel teplé místo u kamen a úspěšně se brání alkoholu. Honza však podléhá, a jestli včera vypadal na umření kvůli nemoci, tak dnes zcela jistě pojde na otravu alkoholem.
Na lidech je vidět, že jiná kultura ve městě prostě není. Přišli se pobavit a opít, alespoň většina. Koncert podle toho vypadá, lidi si ho užívají z plna hrdla a u posledních skladeb je v kotli hotové peklo. Po koncertě se se mnou dva mladí kluci baví o české scéně, znají THEMU 11 a další kapely, ale neumí moc anglicky, tak to zkouším svoji lámanou česko-ruštinou a to se chytají více. Honzovi se tu nelíbí, ale statečně se to snaží přechlastat, Bouše je naopak nadšený tím, jak si zdejší sedláci nehrají na žádnou „scénu“. Prostě přišli na bigbít. Bouřlivě se paří i na Lívance, po koncertě dostáváme v přepočtu asi 650 Kč, přestože bylo domluveno 100 až 150 euro. Představte si, že v Čechách dáte dvěma kapelám, které jedou 2000 km tam a 2000 zpátky, šest nebo sedm stovek. Zase od Lívanců slyším větu, že Pobaltí nikdy více a stejně vím, že bych je k tomu ukecal i na další rok. Nebo za dva rozhodně.
Krátce po půlnoci máme naloženo a vydáváme se dvacetikilometrovou rychlostí po ledové silnici uprostřed hlubokých lesů vstříc Litvě. Po cestě uprostřed té polní ledové dráhy potkáváme sanitku, má to na tom podkladu asi také těžké. Cesta je jak z hororu. Řídím až na Litevské hranice, dochází nám nafta a na těch několika benzínkách, kde stavím, je buďto zavřeno nebo na mě zkouší to, abych jim dal peníze předem a pak že prý budu moci tankovat. Obsluha stanic neumí ani základy angličtiny. Na třetí benzínce v hraničním Daugavpils mi dochází trpělivost a zkouším se domluvit ruštinou. Týpek rusky umí a vysvětluje mi, že kvůli bezpečnosti musí zůstat za okénkem, já mu dám peníze a on jen odblokuje na tu částku, kterou mu dám, příslušný stojan. O.K. Vypadá férověji, než ti světáci na ostatních benzínkách, dávám mu v přepočtu skoro dva a půl tisíce korun a on spouští naftu. Po tankování si poprvé všímám jedné věci, a sice pátého rychlostního stupně, který začíná mít podivný zvuk, ale možná jsem jen utahanej celonoční jízdou a mám slyšiny. Předávám volant a spím nepohodlným spánkem na sedadle spolujezdce, kde se krčím ještě se Zdendou. Více než kdy jindy je teď aktuální video, které Bouše ze srandy natočil před několika dny:
26.2.2011 – Neděle (20:08 – Krakow - Kawiarnia Naukowa)
Právě jsme vytahali věci z auta a sedíme v klubu, kde odehrajeme poslední koncert celého turné. Toto zřejmě bude jeden z posledních zápisů do deníku. Nálada je zvláštní, na všech je viditelná únava z posledních několika dnů, nepohodlná noc v autě si rovněž bere svoji daň a stejně tak i rozmrzelost z krádeže osobních věcí a z toho, že lidi v Pobaltí většinou neměli peníze si koupit nějaký „merch“, abychom z nich mohli zalátat finanční díry v rozpočtu. Ani nemám náladu si moc všímat toho, že klubík je velmi útulným a pěkným místem:
Nikdo moc nemluví a všichni se těšíme domů, do pohodlí. Nejhůř je na tom jednoznačně Zdenda a Venca, který čerstvě přebírá štafetu nemocných. Bledý mátožný Zdenda se jako obvykle válí u malých kamínek v klubu, Honzík vyhledává spíše samotu, kluci z 5STL, jindy hovorní a vtipní, si tiše usrkávají teplého čaje.
Jediný,kdo se příliš nemění,je Bouše. Ještěže ho máme. Právě si stěžuje na to, že na celém turné neměl možnost se svlíknout na veřejnosti. On má takovou nudisticko-exhibiční obsesi. Občas to udělat prostě musí. Prý to z něj uvolňuje napětí. Dostáváme jídlo, nálada se trochu lepší, ale na všech je ta únava znát.
27.2.2011 – Pondělí (22:35 Plzeň – doma)
Jsem ve své posteli, notebook je na polštáři a probírám se fotkami. Celé se mi to nyní zdá jako příběh z jiného světa. Po dalším pracovním dni jsem totiž znovu oblečen do svého všedního života a minulý večer je až neuvěřitelně vzdálený. Jakoby ty chvíle, kdy jsme točili WWWčka při cestě do Estonska, byly z jiného života.
Včerejší koncert v Polsku se až na to nevyčerpání nadmíru vydařil. První hrála mladá krakowská smečka WOODLAWN, mastící energicky výživné hardcore/screamo, a mě začíná mrzet, že nebylo více lokálních supportů. Hned je to takové barevnější, když vidím stále nové, neokoukané kapely. Na koncert dorazila i Iskra ze squotu v Lublinu a několik dalších skvělých lidí z předchozích polských koncertů. Při setu 5STL se nelze ani proklestit k místu, kde hrají, jaký je tam nával. Při našem setu kluci z WOODLAWN lezou na židle a jsou tu první stagedivující. Všímám si toho jen proto, že při prvním skoku dostávám od skákajícího teniskou do škeble. Atmosféra parádní, Honza rozlámal snad všechny paličky, a jakmile dohrajeme, tak nám celý zpocený u bicích oznamuje, že mu několik minut před koncertem přišla SMSka, že se s ním rozchází jeho dlouholetá přítelkyně. Loučení s poláky je dojemné. Víme, že je to poslední koncert. Iskře tečou slzy a já mám také vlhké oči.
Po koncertě následuje rychlé balení a cesta domů. V sedm ráno se musím bez odkladu hlásit v práci. Po cestě nás staví polská policie, strážník se nezatěžuje přejít do angličtiny ani když jasně říkám, že polsky neumím. Zhruba dvacet minut jim vysvětluji zapnuté mlhovky. To poslední, co teď potřebuji, je zdržení. Pětka dělá stále podivné zvuky. Někde za Brnem už usínám na volantu, a tak ho předávám Vencovi, který mě budí asi po hodině s tím, že pětka už nejde ani zařadit. No paráda, převodovka v kýblu, celý zbytek cesty jedu jen na čtyřku, což mi ovšem nebrání v tom, že frčíme po déjedničce stotřicítkou.
V Praze vysedá Venca, v Plzni jako první já. Skoro žádné loučení, žádný sentiment. Dlouhé loučení nemám rád, ale ten závěr jsem si představoval asi jinak, jsem naprosto vyždímaný, následuje sprcha a spěchačka do práce. Dnes jsem předběžně zjišťoval, že za tlumiče to bude zhruba pět tisíc a za novou převodovku více jak čtyřicet, to se mi ten výlet zase vyplatil. Pokud by se mě ale někdo zeptal, jestli bych zítra jel do Pobaltí zas, tak, ...JEDU!
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.